NĚCO Z HISTORIE

Zatímco zemské magnetické pole je zde již od počátku Země, jeho objektivní projevy lidé poznali až mnohem později. A byla to právě magnetická ruda magnetit, která již velmi dávno zaujala našeho prapředka. Udivila jej svou schopností přitahovat nebo odpuzovat železné předměty a dovedla jej k využití této neviditelné a jedinečné síly. Od prvopočátku znalostí o mechanických projevech magnetického pole, byla tato schopnost přisuzována nadpřirozeným silám a bytostem jako ostatně celá řada tehdy nevysvětlitelných fyzikálních a chemických jevů.

Nejstarší písemné zprávy o léčebném využití magnetické rudy pocházejí od Etrusků. Plinius starší, žijí v 1. St. n. l., Římský historik a autor encyklopedie “Historia Naturalis” uvádí, jak pasák ovcí a dobytka Magnes na sobě poznal přitažlivé síly magnetické rudy, po které chodil v botách se železnými hřebíky a sponami. Jméno tohoto pasáka snad bylo základem pro pojmenování magnetu a magnetismu.

Galenos, Říman řeckého původu, žijící ve 2. st. n. l., byl vedle Hippokrata nejvýznamnějším lékařem antiky. Používal magnetitových úlomků ve formě zábalů k vyvolání rychlejší peristaltiky střevní při zácpě.

Ve stejné době Egypťané používali magnetitové drti ve formě hustých medových sirupů jako “nápoje nesmrtelnosti”.

V Číně již ve 4. st. n. l., na počátku dynastie Wej znali léčivé účinky magnetitu a používali jej v různých formách k léčení ran a onemocnění.

Peregrinus žijí ve 4. st. n. l., se zmiňuje o léčivých účincích magnetického pole a mechanické účinky magnetického pole přisuzuje “boží moci” stejně jako Plato.

Paracelsus, přírodovědec a filosof, žijící ve 14. st. n. l., největší lékař své doby, napsal knihu “Von heymligkeyten der Natur”, ve které si všímá možného využití magnetické rudy k léčebným účelům. Odmítá původ zemského magnetického pole v tzv. magnetické hoře, umisťuje jej do mezihvězdného prostoru. Magnetoterapii využíval I ve své praxi, kdy například podával u hysterických žen destičky z magnetitu pod dělohu. Rovněž využíval drti z magnetické rudy k léčení špatně se hojících ran a bolestivých afekcí.

Gilbert, žijící v 17 st. n. l., osobní lékař královny, naznačuje ve své knize “Demagnete magnetisque corporibus et de magno magnete tellure, physiologie nova”, využití permanentního magnetického pole při léčení některých chorob.

Lékař 17. století D’Urville rovněž využíval stálých magnetických polí k léčení, údajně s dobrými výsledky.

Největší zájem o magnetoterapii v 19. století vyvolal Mesmer, Vídeňák, který společně s Nellim používali permanentního magnetického pole k léčení celé řady zdravotních potíží. Více však ve vědomí lidí uvázl Mesmerův “živočišný magnetismus” a jeho “léčebné přenášení” z léčitele na léčeného přikládáním rukou nebo třením. Tento proces byl podstatou mesmerismu. Po odchodu autora z Rakouska do Francie byla tato metoda postupně zapomenuta. Hluboké kořeny mesmerismu můžeme vidět i dnes u některých léčitelů, kteří používají Mesmerova “animálního magnetismu” formou přikládání rukou na pacienta při nejrůznějších onemocnění.

Druhá polovina 19. a první polovina 20. století přinesla podstatný rozvoj elektrofyziologie a tím I hlubší poznání vlivů a zákonitostí interakcí elektrických a magnetických polí se živým organismem.

D’Arsonval popisuje jako první vznik fosfénů (subjektivně vnímaných záblesků v oku) po aplikaci elektrického I magnetického pole na oblast hlavy.

Smith v roce 1869 podává v Berlíně přihlášku patentu č. 36044 na léčebné využití pulzního magnetického pole.

Herman se zabýval účinky relativně silných magnetických polí na některé fyziologické děje (šlachové reflexy, změny krevního tlaku a dechovou frekvenci).

Charcot se zabýval vlivem permanentního magnetického pole na psychiku a zjistil hypnogenní účinky u zdravých I neurotiků.

Fukuda v padesátých letech upozorňuje jako první na piezoelektrické jevy vznikající při aplikaci elektromagnetických polí v kostní tkáni a jeho závěry vedou posléze Bassetta a Krauseho k dalším experimentům na zvířatech a posléze k využití pulzního magnetického pole při léčbě špatně se hojících zlomenin.

U nás se v 50. Letech zabýval využitím pulzního pole Novák při terapii dermatitid spojených s pruritem.

Hokynář a spol. používal magnetické pole při ošetřování některých kožních onemocnění včetně bércových vředů.

Grüner je naším průkopníkem magnetoterapie v poválečné době a věnuje se převážně vlivu permanentních polí u neurotiků, insomnií a cephalgií. Spíše okrajově se zabývá pulzním magnetickým polem. V 70. a 80. létech vykazuje nejvyšší publikační činnost v oboru magnetoterapie.

Z nelékařů je to Forejt, který se věnuje vlivu elektromagnetických polí na člověka z hlediska elektroniky.

Jeřábek, propagátor praktického využití pulzních magnetických polí v terapii v 70. a 80. Létech, získal praktické výsledky podložené statistickým zpracováním u celé řady onemocně. Zabýval se hlavně léčením poruch pohybového aparátu a ve spolupráci prověřil využití pulzních magnetickývh polí i v jiných lékařských oborech.

Chvojka navázal na výsledky Bassetta a věnoval se zprvu převážně využití pulzních magnetických polí v terapii špatně se hojících zlomenin. Některé jeho poznatky uvádí v knize “Magnetoterapie v teorii a praxi”.